Kdy naposledy jsem byl na soustředění, to si snad ani nepamatuji 🙂 . Už vloni jsem přemýšlel, že bych potřeboval najezdit nějaké kilometry na kole před prvními závody. Tam mám největší rezervy. Při loňském Czechmanu jsem taky trpěl úplně nejvíc. Takže jsem se rád zapojil do připravovaného soustředění v Itálii. Předpokládaná sestava Fanda Schoval s Terkou Skuhrovou a kluci z oddílu TRI-SKI (Honza Walter, Jirka Nagy, Martin Andrš). Ale jak to tak bývá, postupem času se to úplně všechno změnilo. Honza měl naplánovaný koncert, Jirka letos vynechává a Martin řešil zdravotní problémy. Tím pádem sestava notně prořídla a bylo nutné "zacelit" díry. Apartmán pro 7 osob byl již objednaný. Z TRI-SKI nakonec jel Franta Novák a Erik Rozsíval. Ten má teprve 14 let, takže jsem si ho vzal "papírově" na starost, přece jenom je nezletilý. Na druhou stranu má energie a výkonu na rozdávání, takže byl více než platným tréninkovým partnerem! O další členy se postaral Fanda, který přibral běžce Ondru Novotného (atleti ze Staré Boleslavi) s manželkou Janou. Termín od 28.4. do 9.5. nebyl náhodný. Vyšlo to přes dva svátky a tak jsme mohli potrénovat celkem deset dní a zároveň nás to stálo jen pět dní v práci. Cílová destinace byla Marina di Pisa, přímořské letovisko nedaleko měst Pisa a Livorno. Když už nic jiného, tak se aspoň podívám na šikmou věž :- ) .
Do Itálie byl naplánován odjezd ve dvou autech (já a Fanda). My s Erikem a Frantou jsme chtěli odjíždět o půlnoci z pátku na sobotu. Druhé auto to bralo odbočkou přes Bratislavu, kde se konal závod Českého poháru - supersprint. Tento závod jsem po zralé úvaze rád oželel, protože svým formátem (kvalifikace atd.) mi nemohl vyhovovat. Odjel bych jen kvalifikaci a tím bych skončil. Nejsem žádný super plavec ani běžecký sprinter. Odpoledne před odjezdem jsem se chtěl vyspat a tak jsem si vzal půlku Stilnoxu. Ale nefungoval tak, jak bych si představoval. Po dvou hodinách spánku mě následně probudila Anetka, jestli jim pustím pohádku. A tak jsem se v posteli jen tak povaloval s občasným dřímáním. O půlnoci jsme naložili všechny krámy do auta, kola na střechu a preventivně ještě celý set zapletených kol. Vzhledem ke kvalitě italských silnic to byla pojistka v případě nějakého poškození materiálu. Tím, jak jsme jeli na noc, jsme se vyhnuli případným zácpám kolem Mnichova. Na dálnici před Mnichovem jsem ještě dostal jeden šok, když už z dálky vidím neuvěřitelně osvětlený protipruh, kde o půl třetí ráno makají stroje a dělníci jako fretky. No to našinec na našich dálnicích jen tak neuvidí. Mimochodem cestou zpátky se dělníci při opravě dálnice za těch 10 dnů posunuli o notný kus vedle. Za Mnichovem už naše cesta vedla dolů na Inssbruck a dále přes Brenner směr Itálie. Po "vysolení" 9 EUR za desetidenní známku pro Rakousko (která nám ale nevyšla i na cestu zpátky, to jsem ji musel koupit znovu) a 9,5 EUR za průjezd Brennerem jsme byli konečně v Itálii. Časově jsme ale byli teprve v polovině. Italové ví, jak cizince za průjezd po dálnicích oškubat. Systém mýtných bran a platba dle kilometrů znamená, že nás to celé stálo cca 40 EUR tam a cca 40 EUR zpět. Tedy 4krát víc než za průjezd Rakouskem. O kvalitě dálnic v Itálii se ani nezmiňuji. Po Itálii jsme ještě zastavili cestou u Lago di Garda, obrovského jezera v severní části země. Nejenom si dát pár fotek, ale i si trošku protáhnout nohy. Přece jenom nás čekalo ještě 4-5 hodin v autě. Po příjezdu do Marina di Pisa jsme zažili první šok. Už z popisu na Booking.com jsme tušili, že pronajímatel asi nebude vládnout anglicky nijak bravurně. Skutečnost to ale hravě překonala. Z telefonického rozhovoru nebylo nic, museli jsme přejít na komunikování přes "kecálka". My anglicky, protistrana si vše hbitě přeložila do italštiny a zpátky jsme dostali opět anglickou odpověď. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak rychle psát a překládat v Google Translator. To již při předávání klíčů od apartmánu. Počítali jsme s tím, že nebude největší, ale ve skutečnosti to bylo opravdu malé. 7 osob se tam vejde se všemi krámy (a koly) jen tak tak. Ale co, jsme na soustředění a ne na dovolené, ne? 😉 .
Fanda pro celé soustředění zpracoval poměrně podrobný plán, takže jsme nemuseli nic složitě vymýšlet na místě. Cílem bylo najezdit základní objem na cyklistice, nacvičit si i přechody z kola na běh a také si občas zaplavat, ať to nezapomeneme.
Nultý den jsme se byli první půlka party projet po Marině na kole, nakroužili jsme cca 35 km. A hned jsme pochopili, že bude potřeba maximální obezřetnost. Legendy o tragických a děravých cestách nelhaly, o způsobu jízdy italských řidičů ani nemluvě. Uf, to bude perný týden.
První den, opět ještě v polovičním počtu, jsme měli naplánované kolo a plavání. Naplánovali jsme si okruh na PC a dokonce ho prakticky celý dodrželi. Cca 3 h v sedle a 84 km. Profilově spíše rovinatá etapa, pouze ve střední části jsme překonali malý kopeček a dál už to bylo takové zvlněné. Odpoledne jsem si našli přírodní bazén v moři (velkými kameny ohraničený prostor s vysypalným pískem). Sice tam bylo vody tak do půl pasu, ale na plavání to bylo akorát. V dubnu je voda ještě docela chladná, takže jsme si zároveň testli neopreny. Proč mrznout, když guma tak dobře zahřeje 🙂 . V noci dorazil zbytek party za drobného deštíku. Ostatně předpověď na celý týden byla krajně nepříznivá, stálé vyhrožování deštěm. My ještě večer vyrazili do místního bistra na pizzu. Já si náramně pochutnal. Jo, jídlo Italové umí.
Druhý den jsme odkroužili už delší kolo, něco přes 100 km, téměř 4 hodiny v sedle. Profilově opět jen zvlněný terén, žádné větší výšlapy. Po kole zase kiláček v "bazénu" v moři včetně přesunu během tam i zpět. Počasí bylo ideální, buď lehce pod mrakem nebo polojasno. Opalovací krém jsme použili jen pro jistotu.
Třetí den už byly v plánu kopečky a výšlap do cca 800-900 m nad mořem. A to vše z přímo od moře. Předpověď se ale vyplnila a začalo jemně krápat. Kopec byl typicky Toskánský. Velká střecha už od počátku. V tom dešti to do kopce šlo, byli jsme zahřátí. Ale kopec dolů pak bude peklo. Stoupáním nahoru se začalo pěkně ochlazovat. Výsledkem tak bylo, že jsme ani nezdolali celý kopec a po nastoupaných 600ti metrech jsme to otočili a vyrazili deštěm zpátky. Výsledkem tak bylo cca 87 km a skoro 4 hodiny jízdy. Po dojezdu jsme šli na první přechod hned z kola. Takže jen převléct tričko, přezout boty a 4 km v tempu 4:00 / km. No byl to pěkný očistec, ale rozhodně lepší teď než trpět na závodech. Odpoledne byl v plánu běh na AEP v délce 60 minut. Upřímně to byl skutečný očistec. Nohy moc nechtěly a udržet tempo na 4:20 / km mi dalo docela práci. Tepovka ke konci stoupala do nebeských výšin. Tento den jsem si opravdu sáhnul do svých rezerv.
Čtvrtý den jsme měli jiný plán, ale počasí bylo proti. Proto jsme provedli změnu a vyrazili na krytý bazén do města Pisa. Když si občas stěžuji, jak vypadají některé bazény u nás, tak toto bylo ještě o řád horší. O neznalosti angličtiny už se nebudu dál vyjadřovat, ta byla všudepřítomná. Vnitřek takový šíleně ošuntělý, bazén drahý a navíc ještě nutnost přikoupit čipy na sprchu, každý tak měl ohraničený čas na osprchování. Žádné plýtvání vodou jako v čechách. V Itálii je to nedostatkové zboží. Plavčík na bazénu anglicky už vládnul, čestná to vyjímka. Dokonce pro nás vyhradil jednu celou dráhu, abychom si mohli pořádně potrénovat (babičky se tak musely při lekci aquaaerobicu vmáčknout jen do jedné). Trénink byl kvalitní, nějaká technika, polohovka, pyramida. Naplaváno přes 3 km ve svižném tempu. Zbytek dne tak byl volný. Na dnešní den jsme si naplánovali jídlo v restauraci. Podle webových stránek i profilů na Facebooku měli mít všude otevřeno. Jaké překvapení, když většina restaurací měla "stopku". Asi se jim nechtělo do práce, sakraaaa.
Pátý den jsme udolali skoro 100 km na kole za 4 hodiny. Opět profilově ne nijak těžká trať, ale ten vítr, ten byl šílený. Neustále jsme si museli hlídat řidítka. O pitomcích v autě ani nemluvě, ti kolem nás projížděli neuvěřitelně natěsno. Představa, že Ital počká až bude mít z protisměru volno a předjede nás, je mylná. To se stávalo jen výjimečně (a těmto řidičům patří můj velký dík). Značky pro Italy asi slouží jen jako zpestření při nudné cestě autem. Průjezd městem tak byl jedno velké dobrodrůžo. Ihned po dojezdu jsme si dali 5 km přechod v tempu 4:00 / km. Dnes to bylo výrazně lepší než předchozí den, běh byl v pohodě. Před večeří zase kilometr v bazénu, abychom si protáhli ručičky.
Šestý den to byl opět očistec na kole. 5,5 hodiny a dohromady 124 km. Fučák ještě větší než předchozí den. Převýšení o poznání větší, zabrousili jsme už do Toskánské vrchovinky s pár výjezdy. Ten den to byla jediná aktivita, všem nám to stačilo.
Sedmý den jsme si napánovali zhruba 80 km na kole s jednou vrchařskou prémií. Cca 7 km stoupání s 430 m převýšením. Kopec nebyl tak prudký, jako při výjezdu v dešti, střední pasáž byla docela jezdivá. Ale nohy moc neposlouchaly, nebyl jsem schopný šlapat odpovídající silou. Odměnou byla fantastická zmrzlina v Bike Pitstop baru pod kopcem. Obrovská porce za cenu menší než je v českých zemích obvyklé. Po dojezdu jsme vyrazili do místního lesíka na rychlostní běžecký trénink. Krátká abeceda následovaná 5x rychlosti (20, 20, 40 s meziklusem). Večer opět kiláček v moři.
Osmý den ranní lačňák, tedy běh před jídlem. No po předchozí večerní žranici se o pravém běhu na lačno asi mluvit ani nedá. Nakonec 9,5 km za 40 minut. Běželo se mi dobře. Následovalo 102 km a 4 hodiny v sedle místní vrchovinou. Tato část menších kopečků se mi líbila nejvíc.
Devátý den byl naplánován trénink na atletické dráze. Na tu jsme se přesunuli na kole. Následoval plán na 5 km v tempu 4:00, 4 km v tempu 3:50, 3 km v tempu 3:40, 2 km v tempu 3:30, 1 km v tempu 3:20. První pětku a čtyřku jsem s Fandou dokázal odběhat. Tempo na tři km jsem ale vydržel jen něco 2,2 km. Celé to odběhal jen Fanda. Po běhu jsme si už jen dali závěrečnou jízdu na kole cca 3 h a 70 km na zmrzlinu v Bike Pitstopu. Cedulka zavřeno to ale "pohřbila". Vyšlápli jsme si tak závěrečný kopeček, pokochali se výhledy na Pisu a vyrazili domů. Večer opět kilometr v bazénu, tentokrát bez neoprenu.
Poslední desátý den už jsme si jen odběhli hodinku v pohodovém tempu (něco přes 11 km). Naskládali jsme všechny naše krámy do auta, klíče od apartmánu nechali na stole a tradá domů. Zapomněl jsem dodat, že jsme celý týden nebyli schopni vyhazovat odpadky. Místní mají popelnice na kartu, kterou nám domácí zapomněl dát. Tudíž jsme nakupili hromadu tašek v předsíni, ať si s tím dělá do chce. Cesta domů ubíhala docela dobře. Opět jsme vysolili ranec za průjezd Itálií a přešourali se přes Rakousko. V Mnichově jsme měli neplánované zdržení v kolonách. Je vidět, že je velký rozdíl jet zpátky přes Mnichov večer nebo v noci. Celou cestu Německem jsem se těšil na Rozvadov, až si narveme pupky v místním mekáči. Nechodím tam často, ale občas si ten Wrap dám. Z Rozvadova pohodové poslední dvě hodinky a kolem půlnoci konečně doma. Další dvě hodiny jsem vyskládával a vyklízel věci, nechtělo se mi to dělat ráno.
Jak soustředění hodnotit? Jedině pozitivně, byla to výborná zkušenost. Myslím, že jsme se sešli dobrá partička, bez konfliktů a "protestování" při tréninku. Každý z nás věděl, proč tam je, nikoho tam nikdo nenutil. Věřím, že příští rok to zase zopakujeme, ideálně někde ve Španělsku. Podle recenzí od kluků, co tam byli, jsou tam hezčí silnice i ohleduplnější řidiči. Tedy stav ideál. Jen ta dostupnost je horší, o tom žádná.
Fotogalerie
