Kuba

 

Něco o mně

Sportu se věnuji odmalička. Začínal jsem sjezdovým lyžováním, ke kterému mě přivedli rodiče. Začátky lyžování byly ve Štědrákově Lhotě. Měl jsem (na rozdíl od Ondry Banka) evidentně vypěstovaný větší pud sebezáchovy, takže bylo jasné, že mi "strach" nedovolí se pohybovat po svahu dolů na hranici (nebo spíše za hranicí) možného 🙂 .

Proto asi bylo logické, že mě rodičové přeorientovali na běžecké lyžování. Začínal jsem v menším "vesnickém" oddílu v Hrabenově, odkud jsem následně přesunul do podstatně většího centra běžeckého lyžování na této straně Jeseníků - do Šumperka. Trénovat mě bavilo, navíc jsem si přidával v tréninku ježděním na kole na tréninky a zpět, což mělo pozitivní vliv na výsledky, takže jsem se účastnil i republikových závodů na běžkách. Nejlepším umístěním bylo čtvrté místo na MČR ve štafetách v žákovských kategoriích. Tehdy mě předjel na třetím místě finišmen štafety z Vysočiny Martin Koukal. No trošku mě tím naštval, koho ne, že? 🙂

Bohužel od dorosteneckých kategorií moje výkonnost spíš stagnovala. V letní přípravě jsem sice měl výsledky (kolo, běh) na velmi dobré úrovni, ale nepodařilo se mi to přetavit do dobrých výsledků v hlavní  části sezóny, v zimě.

Na vysoké škole se k tomu přidalo mnoho dalších nesportovních zájmů a bohužel jsem se po tolika letech dřiny nedokázal dále přinutit sportovat, ani na nižší úrovni. Jak jsem vysadil sport a tělo přestalo dostávat denní dávky aktivit, podepsalo se to i na mé váze. Ta šla povážlivě nahoru a dosáhla hrozivých sto kilo a více.

Po dokončení vysoké školy a pár letech práce mi ale zase začal sport chybět, navíc mi i ty kilogramy navíc začaly nepříjemně vadit. Začal jsem zase sportovat, v počátku především squash. Měl jsem to na kurty blízko a kolegy, se kterými jsem si mohl jít zahrát. Spolu s upraveným jídelníčkem to mělo v relativně krátké době pozitivní vliv na moji váhu. Začal jsem se cítil lépe a pohyb mě opět bavil. Negativem ale byla kompletní obměna šatníku 🙂 .

K tomu jsem si následně přidal zase můj oblíbený běh. Příjemným zjištěním bylo, že svaly úplně všechno nezapomněly a výkonnost šla opět slušně nahoru. Tehdy jsem bydlel na Zahradním městě, takže jsem chodil běhat do Hostivařského lesoparku a blízkého okolí, který byl ideální kombinací rovinek i kopečků. Squash jsem začal omezovat ve prospěch běhání. Postupně jsem se osmělil i k návštěvám závodů. Nejlepším výsledkem byla desítka (Tesco night run) v roce 2009, kdy jsem zaběhl čas 36:37. Jo, po tak dlouhé době nicnedělání to bylo velice příjemné překvapení.

Po přestěhování do Horních Počernic jsem začal hledat nějakou další sportovní výzvu. Při hledání nějakého lokálního sportovního oddílu jsem narazil na TRI-SKI, tedy triatlonový oddíl. Už dřív se mi tento sport líbil. Největším strašákem ale bylo logicky plavání. V roce 2010 jsem tak začal navštěvovat plavecké tréninky, tehdy ještě v Brandýse nad Labem.

Sice jsem věděl, že nejsem žádný super plavec, ale trošku namyšleně jsem se domníval, že plavat jakžtakž "umím". Z toho mě trenéři Jirka a Vláďa velice rychle dostali. Ne, opravdu jsem plavat neuměl. Učit se to navíc v 32 letech je náročnější, špatných návyků bylo taky více než dost. Sice ze mě žádný super plavec nebyl, ale začalo mě to bavit. No a na silvestra se nám s Hankou narodila první holčička Anetka. Do té doby jsem si nepřipouštěl, že miminko znamená změnu domácího režimu a že to bude náročnější skloubit se sportováním. Přesto jsem si naplánoval s triskáčema březnové soustředění v Itálii, kam se mnou měla jet i Hanka s Anetkou.

Osud tomu ale chtěl jinak a týden před odjezdem mě zachvátily pozdě v noci silné křeče do břicha. Odvoz rychlou do nemocnice a verdikt lékařů byl jasný - zauzlená střeva. Volba byla prakticky jediná, operace. Buď okamžitá s horšími zdravotními důsledky nebo v případě zlepšení stavu odložená a prováděná laparoskopicky. Naštěstí se mi střeva umoudřila a doktoři mě operovali v plánovaný termín. Při operaci nemuseli nic odstraňovat, pouze narušili srůsty střeva a uvolnili zauzlení. Výsledkem byl celkem neinvazivní zásah do dutiny břišní. Doktoři byli se zákrokem spokojení, ale dostal jsem důrazné varování, že musím dodržovat některá omezení co se týče stravy, jinak by se to mohlo vrátit. Ne vždycky se tím řídím, ale v hlavě to mám pořád a snažím se většinu doporučení dodržovat.

Ze soustředění tak nebylo nic a následoval neplánovaný dlouhodobý sportovní výpadek. Podle lékařů minimálně tři měsíce, já si to ještě o několik měsíců prodloužil. Veškeré půlroční snažení v bazénu tak bylo pryč. Navíc se mi nepodařilo si najít správný rytmus a vyvážení mezi domácím režimem s miminkem a sportovními aktivitami. Občas jsem si chodil sám zaběhat, ale jakékoliv organizované aktivity ohledně triatlonu jsem nenavštěvoval.

Dalším milníkem byl až počátek roku 2016, kdy mě kamarád Ondra přemluvil k triatlonovému závodu v Račicích. Sprint distance, všechno po rovině, ideální závod pro opětovný začátek. Byl to ten správný impuls, zase začít plavat. Navíc obě holčičky byly už mimo plínky a podařilo se nám jakžtakž najít režim, při kterém jsem mohl častěji chodit plavat i běhat. Sice mi to nevycházelo na tréninky s triski, ale chodil jsem sám do Hloubětína. Závod byl super, odplaval jsem to sice pomalu, ale v pravidelném tempu. Kolo bylo horší, jel jsem na horáku a to proti silničkám byl velký handicap. Výsledek jsem si vylepšil v běhání, kdy jsem ukázal svoji nejsilnější disciplínu a předbíhal mnoho borců přede mnou. Nakonec jsem během roku absolvoval ještě několik dalších triatlonů a běžeckých závodů. Na podzim jsem navíc začal zase navštěvovat společné tréninky. Sice jenom tělocvičnu a venkovní běhání, ale zase jsem byl součástí nějaké organizované skupiny.

Plavání mi sice stále nevycházelo, ale chodil jsem plavat pravidelně sám do Hloubětína, zhruba jednou měsíčně společně na Třebešín. Je to sice stále nejslabší disciplína, ale už se jí tolik nebojím a baví mě to.

Na podzim 2016 jsem si také po dlouhé době koupil silničku, protože na horáku se většina závodů opravdu odjet nedá. Doposud jsem obrážel všechno relativně krátké triatlony a lákalo mě zkusit i něco delšího. Czechman v Pardubicích má punc jednoho z nejlepších podniků u nás a byl tak jasnou volbou to zkusit i na trati středního triatlonu (více o tom v popisu závodu).

U jednoho delšího závodu ale rozhodně nechci skončit, určitě bych chtěl natrénovat a zkusit si i plného Ironmana. Rozhodně to ale bude ještě dlouhá cesta. Než se na něj vydám, zkusím si zaběhnout nějaký maraton. O větším počtu naježděných kilometrů na kole ani nemluvě 🙂 .